Zobrazit komentáře>>>
Vzpomínka na Saharu od Zdenky Hybnerové, účastnice výpravy 20.2.-27.2.2018
Kdo jednou ucítil pod nohama jemný písek Sahary, je navždy ztracen a nikdy po ní nepřestane toužit. Je ztracen tak, jako stopy, jež do ní vtiskl. A nezáleží už ani trochu na tom, zda byly v zápětí zaváty dalšími písečnými zrnky. Ty stopy totiž splynuly s pouští tak, jako se vody sladkých řek vlévají do slaných moří a oceánů, aby se staly jejich součástí. A tak se i tvoje otisky nohou přemění opět ve zvlněné duny, nebo jako pouštní prach budou jen tak poletovat unášeny větrem, aby se pak jednoho dne usadily, jako poprašek cukru na odpoledním zákusku.
Byl jsi tu, a proto i tvoje stopy už navždy zůstanou rozplynulé v poušti. Ale víš, že kdykoli budeš chtít, vybavíš si vždy ten nádherný pocit, kdy ti dotyk chodidla s jemným pískem pronikal až do srdce. Prostupoval ti mezi prsty, a při chůzi hladil kotníky i lýtka. Ráno chladný, v poledne rozpálený, jakoby teď stoupal tvým tělem vzhůru a naplňoval ti teplem tvé srdce i mysl radostí. Radostí a údivem nad tou nezměrnou krásou kolem. Krásou, kterou dokáže vymodelovat jen pouštní písek rozfoukaný ústy Boha. Krásou, v každém denním okamžiku jinou, ale vždy tak majestátnou, že tě přinutí i pokleknout a s pokorou sklonit hlavu. Jindy ti zas radost nad tím vším kolem otevírá náruč a tobě se zachce tančit a zpívat, abys to Boží umělecké dílo uctil, a na oplátku za to všechno, co ti poskytuje, jej i ty skromně obdaroval.
Cítíš sílu slunce, které na tebe ze všech stran září a které zároveň propůjčuje svou barvu všem okrovým odstínům písku. Nabíjí jej svou energií tak silně, že se do tebe vlévá přes chodidla kdykoli na něj bosky stoupneš. Slunce prosytilo i vzduch, kterému teď nastavuješ své dlaně a vdechuješ jej zhluboka až do své hrudi, až do svého srdce. Na tváři máš stálý úsměv, oči upřené do daleka a všechna tvá trápení jsou nyní obroušena drobnými poletujícími zrnky a odváta kamsi do daleka. Cítíš jen radost a štěstí, klid a bezpečnou rozlehlou náruč matky Země. Matky, která i tady, ve vyprahlé Sahaře, jednou za čas dokáže probudit život. Daruje ho těm, kdo vytrvali a trpělivě čekali na krůpěje vzácného deště. I ten v pravý čas přichází a písečná zem jej dychtivě přijímá všemi svými otvory a skulinkami až k semenům předlouho spících rostlin. A tak se stane, že jednoho dne i poušť rozkvete miliony barevných květů. Protože každý má šanci rozkvést, i kdyby to bylo třebas jen jedinkrát za život. Stačí jen zůstat otevřený a nechat čas pokojně plynout, možná tak, jak jej od věků odměřují klidné a pravidelné kroky velbloudí karavany a pak už jen přijmout s vděčností vše, co přichází. Pak pocítíš lásku, štěstí, klid a vyrovnanost. A víš, že nepotřebuješ víc.
Když pak nastane noc, i věčný vítr se utiší a některé z květů se zavřou, aby si odpočinuly, stejně jako ty. Ale tobě to nedá. Nechceš a nemůžeš ještě spát. Ulehneš na zem, zabalený do tepla přikrývek, a obrátíš svůj zrak nahoru, na kupoli modročerné oblohy protkané nespočetnými hvězdami. Chceš nějak pěkně zakončit, završit dnešní krásný den. Už se nedivíš, proč ženy, když chtějí být krásné, oblékají blýskavé večerní šaty. Je to jen jiná tvář pouštní krásy, noční obloha přenesená na látku, která halí jejich těla. A měsíc, jako lampa, září teď na to všechno, aby jen podpořil tajemnou večerní slavnost. Písek je v jeho svitu nyní stříbřitě bělavý jako čerstvý sníh. Ležíš na zádech, zachumlaný před nočním chladem až po nos a hvězdy se teď odrážejí i v tvých očích. Díváš se, díváš tak dlouho, dokud tě nepřemůže únava a spánek…
Svítá. Ranní čerstvý vzduch způsobí, že budíš s rozbřeskem. Vyšplháš na nejvyšší dunu, aby ses rozehřál. Je ti trochu chladno a tak se těšíš na sluneční paprsky zrovna tak, jako na horký chléb upečený v ohněm rozžhaveném písku. Rozhlížíš se po krajině, ale kopečky dun jsou ještě šedavé. Až teď, až teprve teď v tuhle krátkou chvíli jim první paprsky vycházejícího slunce na chvíli propůjčí ohnivou barvu rezavé krásky. Když ale propásneš ten malý okamžik a bude pro tebe důležitější tisíc nepodstatných věcí, nikdy víc ten zázrak nespatříš. Přitom stačí jen na chvíli postát, posadit se, či ulehnout na kteroukoliv písečnou pohovku rozprostírající se kolem tebe, která obejme tvé, spánkem ještě vláčné tělo. Postačí se jen dívat, nic neříkat a na nic nemyslet a pozorovat to malé ohnivé představení ranních paprsků na kulisách písečných dun. V tu krátkou ale jedinečnou chvíli poušť zahoří. Hoří tak silně, že zažehne i plamínek v tvém srdci. Když pak tanec stínů a ohně ustane, ty se zvedneš a v klidu se odebereš tam, kam teď zrovna patříš. Třebas i do jiné země, kde jsi také doma. Říkám také, protože od nynějška je i poušť tvým znovu objeveným domovem, kam se už vždycky budeš chtít vrátit. Stala se tvou láskou. Nelze na ni zapomenout.
Víš, že budeš chtít od této chvíle dělat lehce a přirozeně jen to, co je správné, a to, co je v souladu s tím, co by sis i ty sám přál. Nalezl jsi tady klid a mír ve své duši a v tvém srdci teď navždy září slunce pouště. Víš, že když se teď vydáš kamkoli, tak tvoje stopy, vytvořené teď chodidly zahřátými horkým pískem Sahary i plameny nomádských ohňů, se opět smísí se vším, co tě nyní v tvém světě obklopuje. A pak se stane ten zázrak, kdy i ty si konečně uvědomíš, že jsi navždy součástí všeho a pokorně jen poneseš teplo, světlo, moudrost a krásu pouště ve svém srdci nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní bytosti, ať je to kamkoli, do jiných zemí a do jiných světů. A to vše navždy, na dlouhé, předlouhé věky věků.
Krásný zážitek.
OdpovědětVymazat